Harry Potter a dávní mágové - U Sv. Munga

„To… to nic není,“ pokoušel se celou situaci zachránit Harry a vytrhl nebohé Gin svou ruku z jejích dlaní.
„Neříkej mi, že to nic není. Takhle nevypadá normální ruka,“ trvala si na svém Ginny.
Harry ale nemohl jejímu dominantnímu pohledu odolat moc dlouho, a proto spustil: „Máš pravdu. Tohle opravdu není normální. Stalo se mi to, když jsem byl na té misi Řádu…“
„Myslíš tu, jak jste šli pro pohár Helgy z Mrzimoru?“
„Ty o tom víš?“
„Pokud budeš dlouho a usedavě brečet, tak ti tady řeknou úplně všechno,“ řekla pobaveně Ginny.
Hary byl rád, že se jí na tváři rozlil lehký úsměv.
„Tady se vážně nic neutají.“
„To jo, ale nezamlouvej to,“ napomenula ho jemně Ginny.
„Tak dobře. Nejdřív mi ale řekni, co vám pověděl Remus, tvůj táta a Nymf,“ spustil Harry.
„No říkali něco v tom smyslu, že našli to, co potřebovali. Pak se tam prý objevili Smrtijedi a ty hned po nich. Pak začala bitva. Remus nám všem řekl, že ty a Fleur jste dopadli hodně špatně, ale oni nakonec vyhráli, našli horcrux a pak vás přenesli sem.“
„A co ti řekli o tomhle,“ začal bublat Harry a strčil jí před oči seškvařenou dlaň.
Gin se v první chvíli lekla a odvrátila obličej, ale po chvíli zaryla svůj pohled do Harryho zelených očí a řekla: „Podle Tonks ti to způsobil jeden ze Smrtijedů nějakou neznámou kletbou.“
Harry zatnul pravačku v pěst, přivolal si hůlku a kouzlem roztříštil sklenici s džbánem, ve kterém byla voda, stojící na nočním stolku. Rudovláska vykřikla a vykulila na něj své přenádherné oči, ve kterých však teď byl výraz zděšení.
„Tak za prvé. Netuším, jak si mohla Nymf dovolit ti říct takový nehorázný kraviny. Za druhý. Fleur sice dopadla dost špatně, ale já na tom rozhodně nebyl tak blbě, aby mě museli odnést uprostřed bitvy. A za třetí to nebyli oni, kdo zachránil mě, ale byl jsem to já, kdo jim zachránil zadky,“ bublal Harry vytočený uzavřeným kruhem lží.
„Cože? Ty že si je zachránil?“ nevěřila svým uším Gin.
„Jo. A dost mě štve to, že si tvůj milovaný tatínek, nic proti němu, ale tímhle mě fakt vytočil,“ dodal když uzřel dívčin vyčítavý pohled, „Náš oblíbený učitel Remus a skvělá Nymf, která mění svůj vzhled častěji než já ponožky, dovolili říct takový nehorázný hovadiny, za který by se nemusel stydět žádný obhájce. Jenom bych chtěl vědět, kdo to vymyslel. Docela bych si to s ním rád vyřídil,“ křičel Harry a nebezpečně si pohrával s hůlkou mezi prsty.
„Já nevím, Harry. Pamatuji si jenom, že když tě přinesli, vypadal si jako mrtvej. Zavřeli tě sem a nikoho k tobě nechtěli pouštět. Neřekli nám ani slovo o tom, kde byli, co se tam dělo a ani to, co s tebou bylo. Mohl k tobě jenom táta, Remus, Nymf a Fleur. Ta z pokoje vůbec nevycházela,“ řekla Ginny a poslední větu řekla s obrovským opovržením.
„Tobě moc nepřirostla k srdci, co?“ rýpnul si Harry.
„A měla by?“ vykulila na něj oči, „Ale zase na druhou stranu je dobře, že si vybrala zrovna Billa.“
„Neprotiřečíš si teď trochu?“
„Vůbec. Ty totiž nevíš, jak to s ní bylo na Turnaji tří kouzelnických škol. To bylo pořád: Arry Potter šem, Arry Potter je tak strašně štatečný a ten Arry ten je k žulíbání…“ Nad ostatním jen mávla rukou.
„Tohle že říkala na turnaji Fleur?“
„Jo.“
„Fleur Delacourová?“
„Jo.“
„Ta Fleur, co proti mně byla už na začátku soutěže?“
„Jo ta. Znáš snad ještě nějakou jinou?“ vyjela Ginny.
„Klid, Gin. Mně to jenom připadá absolutně nemožný, aby po mě Fleur šla,“ uklidňoval Harry dost vytočenou rudovlásku, protože jeho adrenalin byl už na normální hladině po tom, co uslyšel tu krásnou novinu, „Tak to byl pravý důvod toho, proč jí nemáš ráda.“
Dívka přikývla.
„Takže žádný její šišlání a to, že zamotala hlavu celý rodině?“
„Přesně, Harry. Já jsem ji nenáviděla už od okamžiku, co byla s tebou v tom turnaji a v okamžiku, co si jí zachránil sestru a ona tě tam před všemi políbila, jsem na ní chtěla seslat nějakou pěknou kletbičku. Ty sis toho, že jí přitahuješ, nikdy nevšiml?“
„Abych řekl pravdu, tak ne.“
„Tak to máš jediný štěstí.“
„A můžu vědět proč?“
„Protože pokud by si s ní něco teď měl, tak bych ti vyškrábala oči,“ zakončila Ginny tuhle problematiku.
„Tak chlapče a teď si na řadě ty. – No jo prosím tě. – Hele mě nepros. Ale chudinka Gin by asi ráda slyšela, proč si na ní byl takovej. – Jakej? – Sakra nehraj blbého a omluv se. - Cože? Já a omlouvat se. Já se omlouvat nebudu. – Sakra, chováš se už stejně arogantně a povýšeně jako Malfoy. Tak laskavě drž hubu a vysvětli Gin, co se tady děje a nechci slyšet žádný protimluvy.“
Ticho, které se rozprostřelo po dívčině radikálním náhledu na celou situaci, prostoupilo až do stěn a nábytku. Pokud by teď někdo v přízemí upustil špendlík, oni by ho slyšeli. Ginny mlčky pozorovala Harryho, který sedíc v křesle pozoroval neviditelný bod před sebou. Jeho hlava párkrát cukla směrem k dívce, ale to bylo jediné, co se dělo. Jí to však stačilo. Bylo zřejmé, že Harry prožívá dost velký vnitřní boj. Po chvíli zavřel oči a začal do křesla zatínat prsty. Pak náhle z ničeho nic rychle vstal a Ginny polekaně uskočila o nějaký ten krok zpátky.
Podíval se na ní prosebným pohledem a spustil: „Gin já… já bych… já bych se ti chtěl omluvit za to, co jsem řekl.“
„Ne, Harry, to je dobrý,“ pokoušela se ho konejšit dívka.
„Nic není dobrý. To říkáš jenom proto, abych neměl provinilý pocit. Musíš vědět, že lituji toho, co jsem ti řekl. Fakt mě to strašně mrzí. Chci ale, aby si věděla, proč jsem to udělal.“
„Harry, já chápu, že je toho na tebe moc. Smířit se s Brumbálovou smrtí, s tím, že si Nebelvírův dědic, a taky s tím nárůstem síly. Chápu, že jednou za čas prostě ujedeš. Nemusíš mi vysvětlovat, co tě k tomu vedlo.“
„Ale musím. Musím, protože jinak mi neporozumíš,“ řekl rezolutně Harry a pokynul jí rukou směrem ke křeslu, na kterém před chvílí seděl.
Ginny si do něj nesměle sedla a očekávala dlouhé vyprávění. Harry si sedl na postel, opřel se zády o zeď, rozevřel dlaň a hned se před ním ve vzduchu objevil levitující podnos s dvěmi koňakovými sklínkami a jednou vysokou štíhlou láhví. Ta se zvedla do vzduchu a nalila do obou skleniček tak tři centimetry od dna. Jedna dolétla k Ginny, která se na létající předmět dívala s určitou nedůvěrou, ale zvědavost byla silnější a v napětí, co je to za tekutinu, skleničku vzala jemně do prstů. Ta druhá doplachtila k Harrymu, který ji automaticky chytnul. Poté podnos i s lahví zmizely. Ginny pozorovala předmět ve své ruce, párkrát s ním lehce zatočila, díky čemuž se hladina rozvířila a ukázala tak, že to není jen čistá obarvená voda.
„Co to je, Harry?“ zeptala se, když jí už zvědavost nedala.
„Tohle,“ řekl významně Harry a udělal ten samý pohyb jako Ginny, „Tohle je francouzský koňak.“
„A kde by si, ty, vzal francouzský koňak?“
„Strýc jich měl plný sklep. Jenom se divím, že nějaká z nich dokázala přežít to, co s domem udělali Smrtijedi,“ konstatoval, „To je proto, aby se nám lépe mluvilo.“
„Několikrát se na mě strýc pokusil vztáhnout ruce, když mu nějaká ta flaška chyběla, ale vždy se mu stala nějaká nehoda,“ vzpomínal Harry a po tváři se mu rozlil škodolibý úsměv.
„Počkej. Takže ty si mu potají kradl lahve s tímhle a pak si na něj použil magii, když si to s tebou chtěl vyřídit?“
„Tak nějak.“
„A to na tebe nepřišli?“
„Nikdy. Počkej. Tobě se to nelíbí?“ strachoval se Harry.
„Abych řekla pravdu, tak mě to docela i fascinuje.“
„Taky mi to nějakou tu dobu vrtalo v hlavě, ale když mi ani podruhé ani potřetí nepřiletěla žádná sova z ministerstva, přestal jsem to řešit.“
„Proč si tedy nepoužíval kouzla i normálně? Proč si jim dělal otroka i nadále?“
„Nevím. Jestli to bylo tím, že jsem na to neměl odvahu nebo jestli to bylo tím, že to i přesto byli moji příbuzní…“
„Ale vždyť si říkal, že si na svého strýce používal kouzla…“
„To říkal. Ale nemysli si, že to bylo něco vážného. Spíš to bylo, jako když jsem ve třetím ročníku nafouknul svojí tetu. Tenkrát jsem za to taky nic nedostal.“
Ginny se rezignovaně napila, zabořila se do křesla a čekala na Harryho vyprávění. Tomu se však nějak moc nechtělo své chování vysvětlovat a už vůbec ne říkat něco tak vážného.
„Ty asi budeš chtít slyšet to, co jsem ti slíbil, že?“ Ginny na to lehce kývla, „Tak budiž. Nejdřív se tě chci zeptat, jestli se ti v poslední době nezdálo nic zvláštního?“
„Zvláštního?“
„Jo zvláštního. Jestli si třeba viděla nějaký zvláštní výjevy nebo něco podobného.“
„Všechno, co se tu poslední dobou děje, je zvláštní. Třeba ta tvoje ruka, tvoje a Removo chování…“
„Tohle jsem nemyslel. Myslel jsem, jestli si neměla nějaké vidiny.“
„Vidiny, vidiny. To ne, ale zdál se mi jeden opravdu zvláštní sen.“
„Tak povídej,“ vyzval ji Harry.
„Já ani nevím, jak jsem na to přišla, ale ten sen byl tak živej. Trvalo mi to docela dlouho, než jsem se z toho vzpamatovala. Je vlastně pravda, že ty si mi v tom dost pomohl,“ řekla Gin a zhluboka se nadechla, „Všechno se to odehrálo toho dne, co si byl na schůzi řádu. Určitě si pamatuješ, že jsem se potom vetřela támhle a nechtěla jsem, aby si šel se mnou,“ ukázala směrem ke krbu a šibalsky se na Harryho usmála.
„Na to se nezapomíná,“ nadhodil chlapec.
„Nepřerušuj mě prosím.“
„Jo promiň, promiň, promiň.“
„Dobře. Takže když se za mnou zavřely dveře, svlékla jsem se a lehla si do vany. Ihned potom se mi začala klížit víčka a já jsem upadla do hlubokého spánku.“
„To si nebyla sama,“ řekl si Harry pod vousy.
„No a zdál se mi takový divný sen. Byla jsem ve Voldemortově hlavním sídle a měla jsem na sobě smrtijedský plášť. Klečela jsem uprostřed kruhu tvořeném Smrtijedy a On na mě sesílal kletbu Cruciatus. Pak tam ale přišel nějaký muž v černém plášti. Měl dlouhé vlasy a velmi zvláštní oči. Vypadaly, jako by v nich plápolaly plameny. Ten jen pohnul rukou a Smrtijedi se rozletěli do stran okolo Voldemorta. Potom vytvořil nějakou divnou stěnu, která vypadala jako by byla z krve a řekl něco v tom smyslu, že ještě nenadešel okamžik, aby ho zabil. Poté mě uchopil do náruče a přemístili jsme se neznámo kam. To je vše.“
Harry složil ruce do sebe a budil dojmem, že si slabiku po slabice opakuje to, co mu teď Ginny řekla.
„Co se děje? Řekla jsem snad něco špatně?“ strachovala se dívka.
„Ne vůbec. V pohodě,“ připustil Harry a zatřepal hlavou, snad aby zahnal myšlenky.
„No já jsem ti řekla svoje, takže by si mi už konečně mohl říct, co si chtěl.“
„Ok. Jak chceš,“ pronesl Harry a napil se, „Takže jak bych měl začít.“
„No… začni úvodem, pak tam dej vlastní vyprávění a na konec by se hodil třeba závěr,“ zasmála se Gin.
„Vtipný,“ sežehl jí Harry.
„Promiň,“ zarděla se dívka, „Ale chtěla jsem tuhle napjatou atmosféru nějak odlehčit.“
„To klidně můžeš potom, co to řeknu. Pokud na to budeš mít ovšem náladu.“
Ginny na něj vykulila oči, ale dál už radši nic nenamítala.
„Takže. Když už jsem ti řekl, jak to bylo ve Francii, tak můžeme rovnou k bodu dvě.“
„K jakému bodu dvě?“
„Sakra můžeš už být chvíli zticha?“ vyjel na ní Harry.
„Promiň,“ špitla Ginny.
„Jak jsem tam byl poprvé,“ ukázal ke krbu, „Zdáli se mi velmi zvláštní sny. Nejdřív jsem byl na Poslední bitvě, kterou jsme mimochodem vyhráli, ale tebe zasáhla Avada a umřela si. Pak jsem byl v nějaký jeskyni, kde bojoval Fénixův řád proti nějakým kouzelníkům, které si vedla ty. Ty si bojovala proti Removi a porazila si ho v pohodě. Mezi těmi, kdo bojoval proti Řádu, byla i Hermiona a Ron, který zabil tvoje rodiče, Billa a Charleyho. No a za nějakou chvíli, kterou jste vyplnili mučením Rema, se tam objevil nějaký chlápek. Byl celý v černým plášti, kápi na hlavě a před obličejem měl nějaký divný štít. Ty si k němu hned skočila a políbila ho. Když uviděl chudáka Lupina, tak k němu došel a začali spolu vést debatu o tom, proč se k nim nepřidal a nějaký další hovadiny. Remus ho pak vyzval, aby mu ukázal obličej... Než jsem však stačil něco zahlédnout, probudil jsem se.“
„No a dál?“
„Vydrž. Teď se dostáváme k jádru věci. Na oslavě mi Remus řekl, že o té místnosti jim říkal už Sírius a že ten, kdo tam je, může skrz tu hodně zvláštní vodní hladinu hledět do budoucnosti. To mě dost zarazilo, protože pokud to byla pravda, tak ty máš umřít v Poslední bitvě a těžko by si potom mohla asi mučit Rema.“
Ginny jeho poslední větu ale vůbec nevnímala. Seděla v křesle a nepřítomně se dívala před sebe. Oči doširoka rozšířené strachem a celá se chvěla.
„Ginny. Ginny, zlato, co se děje,“ přiskočil k ní Harry, když uviděl, jak to s ní zacloumalo.
Dívka se však ani nepohnula. Pořád je koukala na ten imaginární bod.
„Sakra, Gin, slyšíš mě?“ strachoval se chlapec.
Chytil ji za ramena a pořádně s ní zatřásl. Dívka náhle začala vnímat. Pozorně se podívala na Harryho a v jejích očích byly jasně patrné slzy, které si vytvářely „sprinterskou dráhu“ kolem nosu a rtů. Chvíli se na něj dívala a pak mu skočila kolem krku a začala usedavě plakat.
„Ale, Gin, přeci bys nebrečela. Taková velká holka,“ chopil se role utěšovatele Harry, „Já vím, že je to strašný zjištění. Nějak podobný to bylo pro mě, když se mi zjevila moje vlastní smrt.“
„Cože? Ty… ty si… ty si viděl svojí smrt?“ odtrhla se od něj plačící hromádka neštěstí.
„To jsem neměl říkat.“
„A proč by si to neměl říkat? A kdo tě…“
„Ne nechtěj to po mně.“
„Ale já chci. Chci to vědět. Neptej se mě proč, ale chci vědět, kdo to bude. Třeba by jsme se tomu mohli nějak vyvarovat.“
Harrymu to rvalo srdce na kusy, ale musel. Doufal ovšem, že se z toho nezblázní.
„Ginny, prosím, nechtěj to vědět.“
„Proč? Pochop, že teď, když si mi to řekl, je jedno, jestli budu znát tvého vraha nebo ne.“
„Dobře,“ začal a přimáčkl si tu rudovlasou krásu pořádně na svou hruď, „Když jsem tam byl podruhé, zdálo se mi něco hodně zvláštního možná až strašidelného. Ocitl jsem se na Ministerstvu kouzel před trestním tribunálem. Bylo to hodně divný. Vidět tam všechny, které známe a milujeme, ale přesto někteří byli na druhé straně. V čele Starostolce seděl tvůj otec jako ministr kouzel, ostatní členy jsem neznal. Ale za to mezi publikem byl skoro celý Řád a ještě mnoho dalších kouzelníků. Ve středu místnosti, na křesle pro souzené si seděla ty. Z úst ti vytékala krev a byla si ve strašném stavu. Poté, co tvůj otec zahájil soud, začal pod veritasérem vypovídat Remus. Místo toho, abych si jeho výpověď poslech, tak jsem se ocitl u vašeho domu, kde se odehrávala bitva mezi Řádem a oněmi kouzelníky, které vedl Acanius Dicidius.“
„Acanius Dicidius?“ přerušila ho Ginny a její pláč byl po zjištění své budoucnosti ještě větší.
„Jo. To byl ten, co vedl tebe, Hermi, Rona a další. Já ti to neříkal?“
„N… ne,“ vyvzlykala dívka.
„Tak teď to víš. Kde jsem to skočil? Jo tady. Už to mám. No tak ten Acanius chvíli bojoval s Tonks, kterou posléze zabil, pak se na něj vrhl Remus, kterého během zlomku sekundy přeměnil v kámen. Já jsem to všechno viděl, ale nemohl jsem do toho nijak zasáhnout. Mé oči ale zahlédly nějaké shromáždění kouzelníků, kde soupeři stáli bok po boku jako bratři. Došel jsem tam a málem mě ranilo. Viděl jsem tebe a mě. Evidentně to byl souboj na život a na smrt. Já jsem tě nechtěl zabít, ale ty mě jo. Ten souboj se dost dlouho vlekl. Oba jsme bojovali bezchybně, ale i v té nejlepší obraně je nějaká trhlina. Když jsem vykřikl jedno náročné kouzlo, zasáhla mě kletba Prince dvojí krve. Dopadl jsem na zem a přiložil si ruce na hrudník. Začala z nich vycházet nějaká energie, která mi zranění zmírnila, ale ne zcela vyléčila. Poté jsme o něčem krátce mluvili, nepamatuji si už o čem, ale nějak jsem se dostal k tobě, políbil tě a poklekl. Vzal tvojí ruku a položil na své srdce. No a pak ti z ruky vyšlehl blesk, který mě zabil. Následně jsem se objevil zpátky na ministerstvu.“
Dále už nemluvil. Připadalo mu to zbytečný. Nebyl si jist, kolik by toho ještě snesla. Nastalo ticho. Hrobové ticho, které by se dalo krájet. Harrymu se tohle vůbec nelíbilo. Nechtěl té hromádce neštěstí, která se mu svíjela v náručí, způsobovat ještě větší bolest, ale bylo to na její výslovné přání a teď s tím už nemohl nic dělat. Mohl být Ginny akorát oporou a někým, o koho by se mohla opřít. Nechával jí vzlykat na svém rameni a sám hleděl někam neznámo kam. Ale i jemu stékaly po tváři slzy. Nebyly to slzy bolesti. Bylo mu špatně ze sebe samého. Bylo mu špatně z toho, že ublížil Gin. Jediné, kterou kdy doopravdy miloval.
„Tak a teď mi chlape vysvětli, proč si to udělal? - Já? - Jo ty. A netvař se tak blbě. - Já se netvářím blbě. - Ale tváříš. Tváříš se, jako když ti nadloube. To však odbíháme od tématu. - Od jakého tématu? - Od žádného, vole. Proč si to udělal? - Ty myslíš tamto. - Přesně to myslím. - Udělal jsem to, protože ona musela poznat, co tě k tvému chování vedlo. Pokud by si jí to nadnes, jako je tvým zvykem, tak by si měl kliku, pokud by tě nezfackovala. Takhle to má pravou výšku a ty to víš. Říká se tomu léčba šokem. A pokud by si jí na všechno říkal „tohle ti říct nemůžu“ nebo „promiň, ale tohle po mě nechtěj“ tak by ti asi moc neuvěřila. - Ona je chytrá. Ona by to určitě pochopila. - Pane bože, to si tak natvrdlej, že to nechápeš nebo to nechceš pochopit. Buď holce řekneš všechno a budeš riskovat takovou situaci, v jaký si teď a budeš mít jistotu, že tvoje chování pochopí a nebo jí neřekneš nic a můžeš se semnou vsadit o všechny svoje prachy, který mám u těch milých, prťavých skřetů, že by s tebou vyrazila dveře. - No tak to ani náhodou. - Je jenom škoda, že při té vaší akci jste zničily všechny obraceče času. Teď by se jeden hodil.“
„To není… to… to nemůže být pravda,“ plakala Ginny.
„Co nemůže být pravda?“ řekl Harry nepřítomně, snad jenom proto, aby věděla že ji vnímá.
„Ty přeci víš, že bych ti nikdy neublížila. Nikdy,“ pronesla dívka a vzala jeho hlavu do svých rukou.
Harry jí setřel hřbetem dlaně slzy a připravoval se ke svému závěrečnému slovu: „Jak jsem byl před chvíli na schůzi…“
„Cože? Ty si tam byl?“
„Jo. Chtěli vysvětlit, jak je možný to, co se stalo na misi. No a pak taky nějaký další nepotřebný věci. Tak jsme tam rozebírali tenhle problém. Ne neboj se, o tom posledním jsem jim neříkal nic,“ dodal rychle když spatřil Ginnin vyděšený pohled, „Tak to, co jsme viděli není daná budoucnost. Je to jenom jedna z možností, které se nabízejí. Sama víš, že nějaký věci, které jsem ti řekl, se mezi sebou vzájemně popírají nebo se dokonce vylučují. Svým neustálým chováním měníme budoucnost a nemůže existovat něco, co by jí přesně určovalo. Možná už to, že jsem ti o tom pověděl, budoucnost změnilo a v to taky doufám.“
„Takže ty chceš říct, že to, že tě… se nemusí nikdy stát?“ zeptala se Ginny unaveným hlasem a evidentně se musela přemáhat, aby vyčerpáním neusnula.
„Tak nějak. Stačí, když si budeme dávat pozor a mnohý věci se nikdy nestanou,“ připustil Harry s určitou nadějí v hlase.
„V to dou… v to doufám,“ řekla už neznatelně Gin.
Pak bylo slyšet jenom lehké oddychování.
„Ginny? Zlato?“ podivil se Harry nad náhlým umlknutím jeho dívky, ale zvuky, které se rozléhaly po celém pokoji, vypovídaly za vše.
Chlapec se jen pro sebe usmál, přesunul spící dívku do postele, zatáhnul závěsy, samozřejmě že po mudlovsku ne, nechal zmizet její skleničku a sám si se svou sedl do křesla, ve kterém odpočíval do té doby, než byl vyrušen k tomuto rozhovoru. Jakmile si sedl, došla mu jedna zásadní věc. Jen tak lehce pohnul levačkou, pravačkou nemohl, protože v ní držel svou sklenici, a závěsy na jeho straně postele se roztáhly.
„Aspoň mám výhled,“ konstatoval pobaveně a pořádně se v křese uvelebil.
Seděl tak možná dvacet minut a jenom se díval na Ginny. Kdyby nejedl a nepil, tak by ho mohla při životě držet jenom její krása. Opět se mu začala klížit víčka, když uslyšel za dveřmi nějaký hluk.
„To si tady nemůže člověk ani pospat?“ zabědoval a čekal, co se bude dít.
Za pár vteřin se dveře rozlétly a dovnitř vešel Remus, následován panem Weasleym, Moodym a Aberforthem. Harry udělal ten samý pohyb jako před chvílí a závěsy, které mu umožňovaly pohled na Gin, se zatáhly.
„Skvělý. Takže další kázání. Chtělo by to aspoň nějaký otočný křeslo, jako mají mudlové,“ řekl si znuděně Harry pod vousy.
Než stačil však cokoliv udělat, křeslo se zvedlo asi 5 cm nad podlahu a otočilo se na příchozí.
„Hezký,“ pokýval ještě uznale hlavou, než začalo to již zmiňovaný kázání.
„Harry Jamesi Pottere, jak si tohle představuješ. Nejdřív nám málem zabiješ člena, pak tam celému Řádu začneš vyhrožovat a nakonec ani neuposlechneš výzvu člena Rady, aby si počkal na rozhodnutí, jak se naloží s tvým přestupkem. Myslíš, že si snad něco víc, když ti tvoji rodiče darovali takovou moc? Tohle kdyby viděl James. Ten se musí obracet v hrobě,“ běsnil Remus.
„Takže zaprvé. Opravte mě jestli se mýlím, ale nikomu jsem nezkřivil ani vlas na hlavě. Pokud jsem ovšem Leeho nějak vyděsil, tak to mě mrzí. Věděl jsem ovšem, co dělám a věřte mi, že pokud bych ten štít nepoužil už víckrát, tak bych se k tomu neodhodlal. Nemiřte na mě tou hůlkou, Moody,“ napomenul bývalého bystrozora, když postřehl jeho pohyb, „Tak. Zadruhé. Nikomu jsem nevyhrožoval.“
„Ne? Říkal si něco o tom, že pokud tě potrestáme, tak se stane něco, čeho budeme litovat,“ přerušil ho vlkodlak.
„To není tak přesný. Jenom jsem vás varoval, že pokud mě potrestáte a neotevřete oči, tak se může něco stát,“ opravil Harry.
„Není to snad to samé, Harry?“ zapojil se Aberforth.
„Není. Já jsem neměl na mysli žádný výhružky. Myslel jsem to tak, že já jsem vám jenom ukázal cestu, jak lze Smrtijedy porazit a pokud to neuznáte a potrestáte mě nějakým blbým trestem, tak se může stát, že Smrtijedi zaútočí. A propos udělaly se nějaký opatření ohledně toho, aby sem nemohli?“
„Myslíš Smrtijedy?“ řekl pan Weasley.
„Ne, vole, svatého Petra. - Ano nebo taky Satana Klause. - Satana Klause těžko. - Proč ne zrovna toho? - Tak zaprvé Satan s tímhle nemá asi nic společného, možná Santa. A Klaus je prezident myslím v Český republice. Tak jedině Clause.“
„No jasně že ty. Protože pokud si dobře pamatuji, tak náš milovaný Srabus se k nim přidal, jako bych to neříkal už dávno a mohl jim tak prozradit, kde se ukrývá Řád.“
„To nemohl, Harry. Každý člen je zavázán neporušitelnou přísahou, že nikdy neprozradí nikomu za Smrtijedů nebo dokonce Voldemortovi, kde se nachází naše sídlo.“
„A to se nedá popřít. Co ale víte. Třeba ho Voldemort klidně obětuje, jenom aby to z něj nějak dostal,“ stál si za svým Harry.
„Víte, pane Pottere, Snape byl v první válce jeden z jeho nejvěrnějších, a tak pochybuji, že by ho jen tak lehce hodil přes palubu,“ oponoval Moody.
„Dobře, tak tohle místo je bezpečný. A abych pokračoval ve svojí obhajobě, tak to, že jsem neposlech Elizabeth, jsem opravdu udělal schválně. Připadalo mi to naprosto zbytečný.“
„Promiň, já jsem asi špatně slyšel, ale ty si říkal, že ti to připadalo zbytečný?“ nevěřil svým uším Remus.
„Jo. Připadalo. Protože stejně to bude něco, do čeho bych jen tak lehce nezasáhl a tudíž by tam moje přítomnost nic nevyřešila.“
„A proč si myslíš, že by nic nevyřešila?“ vytahoval z něj informace Aberforth.
„Protože jsem vám svůj názor říkal, když jsem odcházel. Pokud bych tam přišel znovu, musel bych vám to sáhodlouze vysvětlovat a stejně bych od svého stanoviska neustoupil ani o píď.“
„Dobře. Právě si rozhodl o svém osudu,“ řekl Aberforth lehce zklamaným hlasem.
„Hm… Jasně... Co?“ vykulil na něj oči Harry.
„My jsme se totiž, Harry, dohodli na tom, že pokud uznáš svojí chybu a budeš svého činu litovat, tak bychom tě potrestali pouze symbolicky. Ale protože si pořád stojíš za svým a jak na tobě vidím, tak ničeho nelituješ, budeme tě muset potrestat normálně,“ vysvětlil Aberforth svou předchozí větu a upínal na Harryho své oči, které nápadně připomínaly oči jeho bratra.
„Takže pokud bych svých činů litoval, nebyl bych potrestán?“
„Nebyl, ale musela by to být opravdu upřímná lítost a nesměl by jsi se bránit nitrozpytu. Jsi ochoten toto podstoupit?“ optal se Aberforth a v obličeji mu byla znát jistá nedočkavost.
„Ne. Byl bych ochoten to podstoupit jen tehdy, pokud bych něčeho z toho, co jsem udělal litoval. Já však nelituji ničeho. Pokud bych teď řekl, že něčeho lituji, tak pak bych si musel před zrcadlem nafackovat…“
„To klidně můžeš, aspoň se ti vypne pleť,“ zažertoval Remus.
„Vtipný,“ zpražil ho Harry, „Ale hlavně bych se musel sám před sebou stydět, pokud bych něčeho začal litovat jenom proto, že bych se bál případného trestu.“
„To je od vás, pane Pottere, čestné. Čest je jedna z vlastností, kterých si u bystrozorů cením nejvíc,“ pochválil mladého Pottera starý a bitvami protřelí kozák Moody.
„Možná tímhle dokazuješ svou čest, ale tím pádem tě musíme potrestat,“ pronesl zklamaně Aberforth.
„Tak do toho, ať to máme už oba za sebou,“ vyzval ho chlapec.
„Takže… Mezi členy byl i takový návrh, abys měl doživotní zákaz vstupu do Řádu, jelikož nám ale Elizabeth vysvětlila, co tě k tomu vedlo a jaký by to mělo následek pro všechny z nás, čím nám i trochu otevřela oči, jsme dospěli k rozhodnutí, že budeš potrestán neustálým dohledem a to jak tady, tak i v Bradavicích.“
„Cože? Tak vy mě necháváte regulerně špehovat? Tak to je skvělý. Takže já teď budu po škole chodit s někým z Řádu za pr… za zadkem?“ běsnil Harry.
„Ne tak docela. Prostě jak tady, tak tam bude někdo, kdo na tebe bude dávat pozor,“ vysvětlil pan Weasley.
„To je ale úplně to samý, ne?“
„Když to tak bereš,“ zasmál se Lupin a změřil si Harryho vítězným pohledem.
„Dokážete si vůbec představit, jak budu vypadat, když za mnou bude pořád někdo, kdo na mě má dávat pozor? A budu mít vůbec nějaký soukromí?“
„Hele, Harry, tohle sis vybral sám, pokud by si nedělal blbosti, tak by jsme k tomuhle, i pro nás nepříjemnému, kroku nemuseli přistoupit. Prostě to ber jako fakt, s kterým nic neuděláš,“ pokračoval Remus, ale teď byl jeho hlas navýsost přísný.
„Ty myslíš, že s tím nic neudělám?“ oponoval drze Harry.
„Ne jsem si tím absolutně jistý,“ zakončil Remus a s celou skupinou opustili pokoj.
„Když myslíš,“ poznamenal Harry k zavřeným dveřím.
Než však stačil udělat cokoliv jiného, tak se mu křeslo vrátilo do původní polohy.
„Taková obsluha se mi líbí, ale je to ve špatný okamžik,“ konstatoval s úsměvem na rtu a vydal se ke dveřím.
Jakmile nimi prošel a udělal prvních pár kroků, hned mu začal „nenápadně“ dýchat na záda nějaký člen Řádu, kterého nikdy neviděl a tvářil se, jako by sežral všechnu moudrost světa
„Tak oni to myslí vážně. To jsou blbci. - To máš úplnou pravdu, ale s tím nic neuděláš.“
Harry na něj hodil jen jeden nasupený pohled a pak, jako by tam jeho eskorta vůbec nebyla, sešel do kuchyně.
Než tam však došel, bouchl ho do uší Remův rozčílený hlas: „ …SI PŘEDSTAVUJETE, ŽE JE NIKDO NEHLÍDAL A TUDÍŽ SE TAM MOHLI SMRTIJEDI DOSTAT ÚPLNĚ HLADCE.“
„My jsme tam, Reme, byli. Hlídali jsme je jako vždycky, ale jich bylo prostě moc,“ oponovala Tonks.
„Nevykládej mi pohádky. Podle léčitelů tam nebyl nikdo, kdo by jim kladl odpor,“ běsnil Remus.
„To není možný. Hlídali jsme u dveří, ale najednou se tam objevil Lucius Malfoy, Belatrix Lestrangeová a ještě pět dalších. Řekni mi, jak jsme se jim měli ubránit,“ ospravedlňoval se Bill.
„Nežlob še na ně, Rreme. Měly še šnad nechat žabít?“ zapojila se Fleur.
„To určitě ne, ale mohli jim aspoň klást odpor.“
„Sakra a o co myslíš, že jsme se pokoušeli, ale ono když se z ničeho nic na tebe vyřítí sedm poutacích kouzle, tak se tomu dá těžko ubránit,“ háji svou pravdu Bill.
„A jak jsou na tom?“ zeptala se Tonksová popotahujíc.
„Hůř než před tím. Frank, který se začal pomalu, ale hodně pomalu zlepšovat, umírá a léčitelé mu dávají tak maximálně dva týdny... A Alici zachránil od smrti jen nějaký lektvar, ale taky moc dlouho nevydrží,“ oznámil kousavě Lupin.
Harry zaslechl letmé vykřiknutí a nějaký pláč.
„A to není žádná naděje?“ tázala se Fleur.
„Prý ne. Budeme muset poslat sovu pro Nevilla. Myslím, že teď by měl být u nich hlavně on.“
„Jestli je to tak, tak bych jim měl ukončit trápení. – Počkej. Jak to myslíš? - Tak jak to říkám. - Takový ortodoxní názor mívám já, od tebe bych ho nečekal. - Tak se holt začínám učit. - Tak to mě těší. Ale víš, co bude následovat? Všichni se dozví, že Harry Potter zabil rodiče svého spolužáka a myslím, že potom z Azkabanu nos už nevystrčíš. - Když myslíš? - Dobře a i kdyby. Tak budeš potřebovat pomoc někoho z Řádu a já jsem si naprosto jistý, že ti nikdo nepomůže.“
Harry si dodal odvahy a vkročil do kuchyně.
„Co ty tady?“ obořil se Lupin na nově příchozího.
Harry se na Rema ani nepodíval a přešel rovnou k věci: „Fleur, mohla by si na chvíli?“
„Jiště, Arry,“ přikývla Francouzska a následovala chlapce do jeho pokoje.
„Něco bych od tebe potřeboval, Fleur,“ vypálil Harry.
„Řekni, čo chčeš?“
„No chtěl bych se dostat ke svatému Mungovi.“
„Čo potšebuješ u Munga?“ vyzvídla Fleur.
„Slyšel jsem ten váš rozhovor a chtěl bych se podívat na Longbottomovy,“ podal jí strohou odpověď chlapec, „Ale chci tam jít sám.“
„Šám, ale Arry…“
„Fleur, ty víš, že já se o sebe dokážu postarat,“ vpálil jí hned neoddiskutovatelnou námitku na nevyřknutou otázku.
„Já, rráda bych to pro tebe udělal, ale jak víš, tak ši doštal trešt od vedení Žádu a těžko tě někdo pustí šamotnýho kamkoliv.“
„Ale já nechci, aby mě někdo pouštěl,“ konstatoval Harry.
„Já myšlela…“
„Prostě chci, aby až budu odcházet si mi stála v cestě jenom ty. Já tě pak spoutám a budu mít volnou cestu. Ale musí to být dřív, než se sem dostane Neville s babičkou.“
„Arry, ale šídlo je plný kouželníků. Těško to udělám tak, abych s tebou mohla být chvíli sama. A navíč, ten kdo tě bude hlídat, bude proti.“
„Skvělý,“ lusknul prsty Harry, „Teď jsem dostal nápad. Co kdyby si mě hlídala ty?“
„Já?“
„Jo. Protože pokud by mě hlídal ještě někdo jiný, tak by to asi nevyšlo.“
„To by aši šlo,“ připustila Fleur, ale netvářila se nějak nadšeně, „Proč tam vůbec chceš?“
„Chci udělat něco, co jsem měl udělat už někdy hrozně dávno,“ neodkryl Harry své tajemství.
„Můžu vědět, čo to je? A proč to musí být džív, než še tu objeví Neville?“
Chvíli váhal a vymýšlel nejlepší odpověď, ale pak ho napadla jedna výmluva, sice nebyla nějak skvělá, ale mohla fungovat: „Jak bych to měl říct. Prostě jim chci tak nějak poděkovat.“
„Poděkovat?“ vykulila na něj Fleur své krásné oči.
„Jo. Nebo jestli chceš, tak jim projevit něco jako poslední úctu.“
„Ale ža co?“
„Že s Voldemortem bojovali až do konce a že se nezalekli ani jeho Smrtijedů.“
Fleur jenom pokývala hlavou: „Dobře. Zkušim nějak pozdržet jejich informování, ale nič neřarručuju. Až bude příležitost, tak ti to žeknu.“
„Mockrát díky, Fleur.“
„To neštojí ža řeč, spíš já bych ti měla děkovat,“ připustila víla a v očích se jí zaleskly slzy.
„Ale prosím tě, za co by si mi měla děkovat?“ hrál blbého Harry.
„Jestě še ptej. Vždyť ši mi zachránil život.“
„To nestálo za řeč.“
„Možná pro tebe, ale pro mě to žnamená moc. Mohli tě v tu chvíli žabít.“
„Nevím, jestli si to potom viděla nebo ne. Mě tam nemohli zabít.“
„Ale štačila jedna kletba a…“
„Prosím tě nech toho. Udělal jsem to rád a kdybych se měl rozhodnout, jestli to udělám znova, tak se nebudu rozmýšlet ani vteřinu.“
Jakmile to dořekl, tak se mu Fleur pověsila na krk.
„Arry, já nevím, čo bych na to měla žíčt.“
„Nic. Vezmi to tak, jak to je.“
„Já chtěla bych še ti nějak odvděčit. Řřekni si o cokoliv.“
„Vždyť to jsem už udělal,“ usmál se Harry.
Fleur jeho úsměv opětoval. Pak se k němu naklonila a políbila ho. Sice jen přátelsky, ale byl to polibek. Harry z toho byl dost vykulený, že si ani nevšiml, že Fleur už pokoj opustila.
„Co to bylo? - ??? - Ty mě neslyšíš? - ??? - HALÓ JE TAM NĚKDO? - Ježíš, co řveš? Tady se lidi snaží spát. – Cože? Ty si celou tu dobu spal? – Jo, protože jsem nechtěl poslouchat, jak vymýšlíš tak stupidní plán. Pokud by si byl vojevůdce, tak by na tebe nepřítel zaútočil ještě dřív, než by si měl plán vymyšlený. - A tím chceš říct co? - Že ti to trvalo strašně dlouho. – Jo? A jak jsem to měl podle tebe asi udělat? - No určitě jednodušeji? - Tak mi pověz to sladký tajemství svého plánu. - No prostě bych se z baráku probil. - Takže ty by si chtěl porazit všechny, který by tu byli? - Jo. - Díky za upřímnost. Vsadím se ale, že po tomhle hrdinským výkonu, by ses už do Řádu nedostal. – Proč? - Myslím si, že by si nebyl takový blbec, abys je všechny zabíjel, ale i to, že by si je omráčil, by tě uvrhlo v nelibost. - To je asi fakt. - Tudíž tvůj plán padá. - Vůbec ne. Jenom bych přešel k plánu B. – Tak mě do toho zasvěť. - Prostě hodil bych na sebe štít a domem bych si jenom prošel. - To si děláš srandu? - Ne. Protože by byla jenom otázka času, než by na mě někdo zaútočil a potom bych se jenom bránil. - Ty si vůl.“
„Tak to by jsme měli. Teď jenom počkat, až mi dá echo,“ konstatoval Harry a pohodlně se uvelebil ve svém oblíbeném křesílku.
„Cože? Na echo? Na jaký?“ ozval se hlas z postele.
„Příště to můžeš klidně vykřičet do celého světa. - Já ale nechtěl. - To je sice možný, každopádně teď se z toho budeš muset nějak vykroutit.“
„Slyšíš mě? O jaký echo de? Není echo náhodou ozvěna?“ pokračovala Ginny, když vylezla z pod závěsů.
„Tady někdo utrpěl vzdělání,“ neodpustil si Harry.
„Jak to myslíš? Utrpěl vzdělání. Latina je můj koníček.“
„A že jsem to na tobě nikdy nepozoroval.“
„To víš, každý má svoje tajemství.“
„To máš naprostou pravdu. A proto tohle mým tajemstvím taky zůstane,“ nepřipustil Harry návrat k předchozímu tématu.
„Budiž. Nech si svoje tajemství. Když mi ho nechceš říct, já se doprošovat nebudu. Ale vysvětli mi, co si myslel tím, až mi dá echo?“
„Gin, já bych se s tebou rád podělil o jakýkoliv z mých tajemství, ale tohle si musím nechat pro sebe.“
„A můžu vědět jako proč?“ dožadovala se dívka odpovědi na počáteční otázku.
„Kdyby ses to dozvěděla teď, tak by to taky nemuselo vyjít.“
„Ty si myslíš, že bych mohla nějaký z tvých tajemství někomu vykecat? To si o mně myslíš hezký věci,“ urazila se naoko Ginny.
„Vždyť ty víš, že si říkáme všechno. Řekl jsem ti dokonce, co znamenají tvoje sny a řekl ti o mých, ale tohle je natolik závažný, že bych nemohl dopustit, aby mi to nevyšlo. Musí ti stačit, když ti řeknu, že to má co dočinění s tím, abych se dostal z tohohle domu.“
„Ty nás tu chceš nechat?“
„Nechci. Samozřejmě, že se sem vrátím, ale Aberforth s Remem si vymysleli nějakou hovadinu, že mě musí neustále někdo hlídat. Aby se mi prý něco nestalo. Proto se nemůžu z tohohle proklatého baráku dostat. Ne. Neptej se mě, o co jde. Buď ti to řeknu až po akci nebo to poznáš, podle chování členů Řádu.“
„Tak aspoň trošku přibliž,“ žadonila Ginny.
„Nemůžu, zlato. Možná mě za to potom budeš proklínat, ale tohle je věc, kterou musím udělat,“ zamítl jednoznačně Harry.
„Nechceš se snad, pane bože, přidat k Voldemortovi?“
„To si ze mě děláš srandu?“
„Ne.“
„Jak si vůbec můžeš myslet, že bych se přidal ke člověku, který mi zabil rodiče. To nemůžeš myslet vážně?“
„Promiň,“ špitla bázlivě Ginny.
„Prostě se smiř s tím, že ti to neřeknu. Stejně se to ale dozvíš dřív nebo později od někoho z Řádu a věř mi, že to nebude pěkný zjištění.“
„Dobře. Necháme to být,“ vysoukala ze sebe lehce vyděšená dívka, na které zřejmě jeho poslední slova zanechala svou stopu.
„Taky si myslím,“ řekl Harry konečně uvolněným hlasem, protože celou dobu mu šla slova velmi těžce od pusy.
„Měli bychom dělat to, proč jsme byli stvořeni,“ pronesla Ginny a strach z ní zmizel stejně rychle, jak se objevil.
Harry nad tím jen povytáhl obočí a než se nadál, seděla mu jeho královna na klíně, ruce omotané okolo krku a začala své rty přibližovat k jeho. Jako správný chlap jí vyšel vstříc a na půli cesty se setkaly v polibku, ze kterého se podlamují kolena a zastavuje se srdce. Ihned si jí přitáhl pevně k tělu a rukou jí začal jezdit po zádech, jako by snad něco hledal. K jeho údivu ale něco jako zapínání podprsenky nenašel. Během setiny vteřiny mu došlo, co to znamená. Proto své ruce přesunul o kousek níže, přesněji k pasu té nádhery, co mu seděla na klíně. Dlaněmi uchopil spodní lem jejího trička a pokusil se jej sundat. Než jej však přetáhl přes to krásné pohoří, Ginny mu seskočila z klínu, šibalsky se na něj usmála, stáhla si triko zpět a s potutelným výrazem odcupitala z pokoje.
„Tak nic no, já to tady rozchodím,“ poznamenal sklesle a jeho pohled jakoby hypnotizoval dveře, „Holt má někdo smůlu.“
Chvíli ještě seděl a „rozcházel“, ale pak ho vyrušilo zaklepání.
„Konečně se tady někdo naučil klepat,“ konstatoval pobaveně, „Dále.“
Ve dveřích se objevila Fleur a bylo na ní vidět, že nese dobré zprávy.
„Arry, tak projednávali jšme, kdo na tebe bude příští týden... Kdo na tebe bude dávat požor no a mně to vyšlo ša šedm dní.“
„Cože? Za tejden? A kdy má přijet Neville?“
„Nikdo mu sovu ještě nepošílal a prrý to chtěj nechat až na tebe bude dohlíže Molly. Ona šama říkala, še by asi neunesla ten pohled.“
Harry se už nadechoval k nějaké otázce, ale Fleur ho ke slovu nepustila: „A na Molly to vyšlo dva dny po mně.“
„Takže mám dost času,“ konstatoval s úsměvem chlapec, „Mockrát díky.“
„To bylo jenom to nejmenší, čo jsem pro tebe mohla udělat.“
„Nikdy o ničem neříkej „to bylo jenom to nejmenší“, protože se z toho může vyklubat něco, na co nikdo nezapomene.“
„Jak jši to myslel?“
„Ale nijak. Každopádně po tobě nechci nijaký porušení vnitřních stanov Řádu. Pokud na mě budeš dávat pozor, tak to prostě tak budeš dělat, ale až se naskytne příležitost… a víš co, až k tomu mostu dojdeme, překročíme ho. To je metafora,“ dodal ještě, když viděl, jak se na to Fleur tváří.
„Metaforrra? Prroč ne,“ zakončila svou návštěvu v Harryho výsostných vodách.
„Tak já aši půjdu. A nežapomeň. Ža šedm dní,“ řekla ještě na odchodu.
„Na to se nedá zapomenout,“ řekl si Harry, ale to už byly dveře zavřené.
Zbytek dne, stejně jako zbývajících sedm uběhly Harrymu jako voda. Trávil hodně času s Ginny, Hermionou a Ronem, snad aby jim splatil svou prvotní odtažitost a v jistém ohledu i chování, které se přátelským nedá nazvat ani ve snu. S Hermionou se už nevraceli k jejich předchozímu rozhovoru ohledně toho, co vlastně jeden o druhém neví. S Ronem trávili čas hraním kouzelnických šachů, debatováním o jejich zkušenostech s opačným pohlavím a hlavně o Hypersonickém třesku. Harry si byl tudíž nucen vyslechnout dalších asi milion legend, teorií a různých názorů ohledně toho, jakou může letět rychlostí, kdo ho stvořil a tak dále. S Ginny jejich vztah, dá se říct, tajili. I když vlastně nebylo proč. I takovému „tupci“ jako byl Ron mohlo dojít, že i když spal ve svém vlastním pokoji a nemusel ho sdílet s Harrym, tak velice často vedli kroky jeho sestry zvláštním způsobem zrovna okolo dveří Harryho pokoje. Ale jak se snažil být Harry pozorný ke svým přátelům, tím více se na něj někteří členové Řádu dívali skrz prsty. K jeho smůle se Talentus projevil pouze dvakrát. Narozdíl od toho byl rád, že ho rodiče při jejich návštěvách nijak nekárali ani mu neříkali, že jeho chování je strašné a podobně.
Nastal den D. Tudíž den jeho návštěvy Longbottomových. Ráno se vzbudil s velmi dobrou náladou. Takovou neměl za několik posledních dní. Jak již čekal, tak za dveřmi na něj čekala Fleur, která ovšem takovou náladou nezářila. Byla divně zamlklá a uzavřená o sebe. Zřejmě jí to budoucí porušení pravidel nedělalo nijak zvlášť dobře. Od snídaně se ale čas nezvykle táhl. To čekání na správný okamžik bylo vysilující. Těžko Ginny vysvětloval, že celý den tráví s Fleur a na ní a své spolužáky nemá čas. Avšak tak okolo půl třetí se naskytla ta správná chvíle k Harryho útěku. V okamžik, kdy Ginny, Ron a Hermiona odešli do jednoho z pokojů, nebyl v jejich blízkosti nikdo, kdo by jim mohl dělat potíže. Zde zapracovala Fleur, která skvěle zpracoval Rema, aby jí a Harryho nechal samotné, že to prý zvládne.
„Tak myslím, že teď je ta správná chvíli,“ vstal Harry z pohovky v salónku.
„Arry, jši ši jistý, že to chceš udělat?“
„Teď už nejde couvnout,“ řekl pevně Harry a vydal se ke dveřím, „Mockrát díky, Fleur. Bez tebe bych se jich asi tak lehce nezbavil.“
„Co to… čo… čo to děláš?“
Harry totiž na nebohou Fleur mířil hůlkou a zjevně neměl v úmyslu ji dát dolů.
„Jak jsem řekl, budu muset udělat něco, co by znamenalo, že jsem tě napadl a ne, že si mi pomáhala,“ vysvětlil chlapec, „Pouta na tebe.“
Kdyby Harry po zásahu kouzla Fleur nepřidržel, tak sebou nemilosrdně plácla na podlahu. Poté jí šetrně položil na podlahu, aniž by na něco myslel, tak mu její hůlka vlétla do ruky. Ihned poté jí vložil nebohé Fleur do dlaně.
„Expelliarmus, Impedimenta, Explosio,“ metal kouzla na všechny strany, aby tak způsobil co možná největší dojem o souboji.
Při svém „představení“ poničil krb, zničil křesla, stůl a pár dalších věcí. Když se mu už zdálo, že je všechno v pořádku, vydal se ke dveřím. Jakmile se jich ale dotknul, tak ho nějaká síla odhodila dobrých pět metrů dozadu.
„Co to sakra je?“ ulevil si, „Explosio.“
Než se však stačila rudá koule dotknout dveří, utvořil se před nimi nějaký zelený štít, který ji poslal zpět. Harry však jen mávl hůlkou a koule se rozplynula.
„To my snad dělají schválně,“ pozastavil se chlapec nad takovou hovadinou.
„Když to nejde takhle, uděláme to jinak.“
Rozhlédl se a hledal nějakou únikovou cestu.
„Hezký,“ pronesl pobaveně, když zahlédl krb a u něho prášek s letaxem.
„Věř mi, Neville, že bude lepší, když nebudou trpět,“ pronesl své poslední krédo před tím, než vstoupil do krbu a vykřikl: „Nemocnice svatého Munga.“
Než ale ucítil jakýkoliv náznak toho, že by měl být přenesen na vyřčené místo, zaslechl Hermionin hlas: „Harry, co to mělo zname…“
Když se objevil v hale nemocnice, přitáhl zrak všech kouzelníků, jak zdravých tak i těch, kteří nebyli evidentně v pořádku. Toho si ale moc nevšímal a i přes volání hostesky sedící za recepčním stolem něco ve stylu „jak si to představuje, aby bez udání důvodu, tam jen tak vtrhl“ si razil cestu ke schodům, po kterých vyšel do stejného patra jako před dvěma lety. Ihned zamířil ke dveřím, které hlídali dva kouzelníci. Zřejmě členové Řádu.
„Co tady, pane Pottere, děláte? A kde je váš doprovod?“ otázal se jeden přísným hlasem.
„Jdu za manželi Longbottomovými, a kde je můj doprovod vám může být jedno. A teď mě pusťte dovnitř,“ vyzval je Harry.
„Měli bychom to oznámit Řádu,“ řekl druhý.
„Tak o tom silně pochybuji,“ konstatoval chlapec.
„Proč myslíte?“
„Protože svázaní těžko něco uděláte.“
Jakmile to dořekl, vytáhl z kapsy během desetiny sekundy hůlku: „Mdloby na vás.“
Milý „hlídači“ sebou flákli o podlahu a již nekladli odpor. Harry se ani neobtěžoval použít na ně zastírací kouzlo, jen se rozhlédl jestli někdo není v dohledu a vkročil do pokoje. Byl jiný. Byl to jejich samostatný pokoj. Stěny bíle natřené, skoro žádný nábytek, jenom dvě postele, u každé noční stolek, věšák u dveří a to bylo snad všechno. Světlo sem přicházelo jedním špinavým oknem, a protože bylo chvíli po poledni, manželé Longbottomovi byli jasně osvětlováni. Jejich bílá pokožka, nepřítomné výrazy v očích a tváře potřísněné mnoha krvavými šrámy dokazovaly, že se na nich někdo opravdu hodně vyřádil. Harry se ihned vydal k jedné z postelí. Ležela na ní Nevillova matka. Kdysi to mohla být krásná žena, ale dnes vypadala jako Smrtka. Oči propadlé, lícní kosti vystouplé, dlouhé, jako sníh, bílé vlasy. Harry si k ní sedl na postel a chvíli se na ní koukal. Pevně se zadíval do těch prázdných a bílých očí, které již dávno ztratily svůj lesk.
„Tak až budu umírat, tak moje Smrt bude vypadat přesně tahle,“ poznamenal sarkasticky.
Seděl u ní již nějakou tu minutu, když z ničeho nic začala křičet bolestí.
„Klid,“ konejšil Harry, „Neboj se, za chvíli se ti uleví. Já tě té bolesti zbavím. Jenom prosím nekřič.“
A skutečně se Alice zklidnila. To vykouzlilo na Harryho tváři lehký usměv. Vstal, poodešel tři kroky zpět a namířil na ní hůlkou.

Mezitím v Hlavním sídle Fénixova řádu

„Harry, co to mělo znamenat? To s tím, že bude lepší, když nebudou trpět?“ vyzvídala Hermiona, kterou fingovaný souboj zřejmě přilákal.
„Ježíš, Fleur, co se to tu stalo?“
Švihla hůlkou a budoucí člen Weasleyovic rodiny se probral.
„Slyšíš, mě? Fleur?“
„Jo. Šem v pohodě.“
„Co se to tu ale stalo?“
„Já… měla šem hlídat Arryho, ale nějak mi to nevyšlo. Když jšme byli šami, tak na mě z ničeho nic zaútočil. Byl jako divoké žvíře. Metal po mě jedno koužlo za druhým. Měla šem štěstí, že sem se mu tak nějak ubránila.“
Náhle se rozrazily dveře a do haly vtrhlo asi deset členů Řádu. Hermiona z nich poznávala jen Rema Lupina, Alastora Moodyho a Minervu McGonagallovou.
„Já jsem vám to říkal. Říkal jsem, že nemáme nechávat mladého Pottera jenom tak samotného, je impulsivní. Stejně jako jeho otec,“ řekl Moody.
„Já jsem nepočítal s tím, že i přes to, že bude hlídán, se pokusí o nějakou hloupost,“ odůvodňoval rozhodnutí Rady Lupin.
„Co se tu děje?“ vyhrkla Hermiona, když k nim doběhla.
„Harry zmizel,“ řekl stroze Lupin.
„Ano, toho jsem si už všimla, ale jak je možné, že to víte vy.“
„Zabezpečili jsme hlavní dveře takovým kouzlem, aby je mohl otevřít kdokoliv z nás, kromě pana Pottera,“ oznámila bradavická ředitelka.
„Ale jak to víš ty?“ zeptal se dívky Remus.
„No slyšela jsem tu nějaký hluk, tak jsem sešla z pokoje a viděla sem Harryho, jak zrovna používá letax.“
„A víš kam šel?“ pokračoval ve vyzvídání Lupin.
„Je u svatého Munga,“ řekla Hermiona.
„U Munga? Co by tam mohl dělat?“ vyřkla McGonagallová své myšlenky.
„Jestli dovolíte, paní ředitelko, tak asi vím,“ vysoukala ze sebe Hermiona.
„Ano? Tak ven s tím.“
„Harry říkal něco ve smyslu, aby mu Neville věřil, že bude lepší, když nebudou trpět.“
Náhle se rozprostřelo hrobové ticho. Remus vypadal, jako by mu někdo rozbil o hlavu palici, to samé se týkalo těch, kteří Harryho znali osobně.
„Jak je to dlouho, co odešel?“ křikl Moody.
„Já… já nevím. Tak asi pět minut,“ vysoukala Hermiona a byla dost vyvedená z míry Alastorovo tónem.
„Tři tu zůstanou a budou hlídat, jestli se Potter vrátí. Pokud ano, tak nám dejte ihned vědět,“ začal organizovat akci Moody.
„Já jdu s vámi,“ připojila se McGonagallová.
„Já taky,“ přitakal Remus po krátkém rozmýšlení, „Chci ho mít z první ruky“
„Dobře. Musíme se tam ale dostat co nejrychleji,“ pokračoval starý kozák, „Půlka z nás se tam přenese letaxem a druhá se tam přemístí. Setkáme se v pokoji Longbottomových.“
S těmito slovy vyšel ven, za ním Remus s McGonagallovou a ještě jedním kouzelníkem. Jakmile se seřadili před domem, tak se s prásknutím přemístili. Objevili se před budovou, ve které byla nemocnice skryta. Vběhli dovnitř. Jejich kroky vedly hned k hostesce.
„Dobrý den, neviděla jste tu teď Harryho Pottera?“ zeptal se hned Remus
Chudinka hosteska byla chvíli zaražená, ale po několika sekundách vykoktala: „A... asi před des... deseti minutami. Objevil se tu a hned šel někam po schodech, a... ani nereagoval na mé volání.“
„Děkuji,“ zakončil Lupin a doslova vyběhli do schodů.
Brali je po třech, aby se dostali do toho správného patra co nejdřív. Na půli cesty se potkali s druhou skupinou. Když vyběhli do potřebného patra, zahlédli stráže spoutané na zemi. Bez jakýchkoliv okolků vtrhl Remus do pokoje.

Než však stačil Harry cokoliv udělat, vtrhlo do pokoje sedm postav. Podíval se na nově příchozí, ale dříve než mohl zareagovat, vylétla mu hůlka z ruky.
„Co má tohle znamenat?“ křikl.
Nikdo nic neříkal a jen na něj mířili hůlkami, ale po nějaké chvíli se slova ujala ředitelka Bradavic: „Ani se nehněte, pane Pottere.“
„Co to má znamenat?“ opakoval Harry svou otázku ještě důrazněji.
„To by jsme se tě měli zeptat mi? Co si myslíš, že děláš?“ vyčítal mu Remus.
„Jak jste se dozvěděli, že jsem tady?“
„Takový malý trik. Dveře na ústředí byli totiž očarované. Jakmile ses jich dotknul, tak jsme o tom věděli,“ odpověděl Remus, „Ale co si myslíš, že tady děláš.“
„Mám tady jeden úkol a vy mi v tom nezabráníte,“ oponoval drze Harry.
Rozevřel dlaň a hůlka mu do ní vlétla. Pak jí namířil na Moodyho.
„Tak to je patová situace,“ neodpustil si chlapec jednu jadrnou poznámku.
„Zahoď to,“ vyzval ho Remus.
„Tak to ani omylem.“
„Varuji tě. Nenuť nás k tomu.“
„Ne. To já varuji vás. Nepokoušejte se mě nijak zastavit. Všechno to může jít bez násilí.“
„To těžko když je chcete zabít,“ vykřikl jeden z neznámých kouzelníků.
„Ale já je nechci zabít,“ opravil ho Harry.
„A proč si říkal, že bude lepší, když ukončíš jejich trápení. To je přeci to samý,“ udržoval konverzaci Lupin.
„O tom silně pochybuji,“ stál si za svým černovlasý mladík.
„Dobře. Řeknu to jenom jednou a naposledy, ustup od té postele a odevzdej mi hůlku,“ opakoval svojí výzvu Remus.
„Tohle nemá cenu,“ pronesl jeden z doprovodu, „Pouta na tebe.“
Harry kouzlo jen pohybem hůlky zničil: „Jak chcete, mohlo to být bez násilí, takhle to dopadne daleko hůř. Pouta na vás.“
Jak předpokládal, kouzlo zasáhlo všechny krom Rema, Moodyho a McGonagallové. Ty na něj začali metat jedno kouzlo za druhým, ale byla to jen jednoduchá kouzla, s kterými si Harry v pohodě poradil. Lépe řečeno si s nimi poradil jeho oblíbený štít.
Hned, jak na něj dopadla třetí salva kouzel, načrtl ve vzduchu čáru, která oddělovala jeho s Longbottomovými od Řádu a křikl: „Maceria.“
Před nohama se mu vztyčila magická zeď, zvláštní nažloutlé barvy, o kterou se další kouzla rozbíjela. Poté se na Harryho obličeji rozprostřel vítězný úsměv. Přešel blíž k posteli Alice a namířil jí hůlkou na hlavu.
Snad z čilého zoufalství a nebo z víry, že toto kouzlo zeď zničí, rozhodl se Remus k poslednímu kroku: „Avada kedavra.“
Kletba však neměla směřovat na Harryho, ale do hluchého prostoru za chlapcovými zády. Zelený paprsek, který mu vytryskl z hůlky, naboural do zdi a nic s ní neudělal. To ho zaskočilo. Nejen jeho, ale i Moodyho a Minervu.
Harry se nad tím zase jen usmál a pokračoval tam, kde začal: „Medico.“
Zlaté světlo z jeho hůlky se spojilo s Alicí, ale hned zase zmizelo.
„Vidíte proč jsem vám říkal, aby se to vyřešilo v klidu, na tohle se musím maximálně soustředit,“ ucedil směrem k „vetřelcům“.
Na chvíli zavřel oči, zhluboka se nadechl a pak řekl pevným a rozhodným hlasem: „Medico.“
Tentokrát to ale nebyl jen nějaký oblak, byl to kužel zlatého oslepujícího světla. Ohromnou rychlostí pronikl Alici do hlavy, spojil ji s Harryho hůlkou a zvedl jí do vzduchu. Její pleť začala dostávat normální barvu, vlasy ztmavly na světle hnědou a oči dostaly hnědý nádech. Po této proceduře s ránou spadla zpět do postele. S Harrym to dost zamávalo. Musel se chytit Frankovi postele, aby nespadl na zem. Bylo slyšet jak mezi sebou Remus, Moody a Minerva o něčem živě diskutují, ale jeho to nezajímalo. Měl před sebou ještě jeden úkol.
Ztěžka se přesunul k Frankovi, namířil mu na hlavu a s vypětím všech sil křikl: „Medico.“
Měl velkou kliku, že se mu to povedlo hned na poprvé, protože pokud by to musel opakovat, tak by to už asi nedokázal. Vše proběhlo úplně stejně jako u Alice. Až na jeden rozdíl. Jakmile Frank dopadl do postele, pokusil se Harry vstát, ale nohy mu vypověděly službu, zatočila se mu hlava a on dopadl na studenou nemocniční podlahu. Uviděl ještě žluté světlo, vycházející z jeho zdi, bylo ale tak velké, že ho donutilo zavřít oči. Pak následovalo jen milosrdné bezvědomí.